Ahoj, tak vás zase všechny zdravím. Jestli si na mě nepamatujete, jsem Emička a viděli jsme se spolu v mém fotopříběhu, kdy jsem vám vyprávěla o našem výletě na kolách. Mezitím se ze mě stala školačka a chodím do první třídy. Ráda bych vám také představila svou kamarádku, se kterou sedím ve škole v lavici, náhodou je to také Emička. Většinou si nestihneme ve škole všechno říct a musíme to dohnat odpoledne. Dnes budeme mít příležitost, protože spolu pojedeme domů autobusem. Jen si vezmeme tašky a jdeme.

Zastávka autobusu je jen malý kousek od školy, byly jsme tam za chviličku. Vedla jsem si s sebou svou koloběžku, budu se o ní muset v autobuse postarat. Aby to Emě nebylo líto, budu jí koloběžku půjčovat.

Už můžeme cestovat samy, protože nám je sedm let. Kdyby nám bylo méně než šest, musel by s námi jet nějaký dospělák.

Na zastávce

Nejprve jsme si v jízdním řádu našli správný autobus, do kterého jsme měly nasednout. Budeme muset cestou přesedat, protože ten, který potřebujeme, nejezdí k naší škole.

Hned vedle jízdního řádu jsme si všimly nápisu: „Děkujeme, že na zastávce nekouříte. Buďte ohleduplní k ostatním.“ Víme, že se na zastávce již kouřit nesmí, je to zakázané, ale to druhé pravidlo platí nejen na zastávce. Všude bychom měli být k ostatním ohleduplní.

Když jsme čekaly na autobus, zahlédli jsme na druhé straně široké ulice kamarádku ze třídy.

Chtěly jsme se za ní rozběhnout, ale právě se blížil autobus, a tak jsme musely počkat, až přejede.

Doběhly jsme k přechodu pro chodce a chvilku počkaly, než nás autobus minul. Pak jsme bezpečně přešly na druhou stranu. Kamarádka určitě chvilku počká.

Měly jsme ještě chvíli čas, než nám to pojede, a tak jsme vytáhly naše svačinky, posadily se na lavičku a v klidu si je snědly. Moc dobře víme, že se v autobuse nesmí jíst, ani pít. Vím to proto, že můj děda je řidič autobusu a často mi vypráví a hubuje, jaký nepořádek lidi v autobuse nadělají. Musí po nich autobus uklízet, sbírat papírky a odlepovat žvýkačky ze sedaček. To by se mi fakt dělat nechtělo.

Vše jsme si zabalily do batůžků, batoh hodily na záda, vzaly jsme koloběžku a počkaly na náš autobus. Skoro nikdo tu na zastávce nebyl, protože to byla první stanice a do autobusu jsme nastupovaly samy. Jen jsme chvíli počkaly, než nám pan řidič pokývnul hlavou, že můžeme naskočit.

Nastupování

První autobus nás zavezl od školy na jinou zastávku v centru města. Tady to už bylo jiné, všude bylo spousta lidí, zastávka byla téměř plná. Lidé stáli, seděli, vystupovali, nastupovali. Stouply jsme si opodál, aby kolem nás mohli lidé chodit po chodníku, a také aby mohli lidé, kteří přijeli, vystoupit z autobusu ven.

Blízko silnice by se stát nemělo, může to být nebezpečné. Mohl by vás zachytit třeba autobus, který zastávkou projíždí.

Pán, který k nástupu použil ty prostřední, byl asi již v důchodu, staří lidé jezdí totiž zadarmo. My také, ale musíme mít průkazku, kterou nám potvrdí paní sekretářka ve škole. Průkazku jsme při nástupu přiložily ke čtečce, která je hned u dveří, a na kterou pan řidič dobře vidí. Kdo nemá průkazku, musí za jízdu zaplatit hotovými penězi. Bez jízdenky nebo průkazky bychom mohly dostat pokutu.

Jízda v autobusu

Postoupili jsme dále do autobusu… a protože jsme s sebou měly i koloběžku, hledaly jsme místo, které je k tomu určené. Je širší a často zde bývá kočárek s miminkem. S koloběžkou nám pomohl jeden hodný pán, který nastupoval před námi.

Měly jsme štěstí, místo, které jsme potřebovaly, bylo prázdné. Posadily jsme se, koloběžku jsme postavili hned vedle sebe a sundaly jsme batohy ze zad. Ty bychom měli sundávat vždy, abychom s nimi někoho neuhodili. Víme, že se na sedadlech nesmí ani klečet, ani stát, natož ležet a zabírat tak několik míst. Batoh by se neměl odkládat ani na sedačku vedle. My jsme ale stejně byly dvě a chtěly jsme si povídat. Daly jsme si proto batoh na klín. Bezpečnostní pás tu nebyl, nemusely jsme se tedy poutat.

Toto pravidlo a spoustu jiných najdete v Osmeru cestujícího, které si už umíme jako prvňáčci přečíst, a které visí hned za panem řidičem. Je tam vyjmenováno vše, co by se v autobuse dělat nemělo, co je správné, a co ne. Během jízdy jsme viděly hodně lidí, kteří tato pravidla porušili.

Když jsme si tak pohodlně seděly, mohly jsme se začít rozhlížet. Všude byla spousta různých nápisů, tlačítek, upozornění. Označena byla sedadla pro invalidy, místo pro invalidní vozík.

Po chvíli jsme ale vyskočily, dlouho na jednom místě totiž nevydržíme :-)  Ale věděly jsme, že se vždy musíme za jízdy držet. Autobus by mohl třeba zabrzdit a my bychom mohly upadnout a zranit se. Držely jsme se tyčí, kterých bylo v autobuse všude plno. Pro větší a vyšší cestující tam byla ještě taková poutka, ale na ta jsme nedosáhly. Až povyrosteme.

Koukaly jsme se z okna, jak kolem nás město utíkalo, povídaly si a užívaly si cesty.

Z kapsy mi přitom vypadl kapesník, ale všimla jsem si toho a zvednula ho. Vzpomněla jsem si totiž na vyprávění dědy. Nepořádek se v autobuse prostě nedělá.

Využily jsme toho, že byl autobus poloprázdný a vyzkoušely jsme si ještě místa za prostředními dveřmi. Líbilo se nám, jak sedíme vysoko.

Pak jsem ale pustila sednout pána, který byl starší než my dvě. Starším nebo nemocným lidem a také maminkám, které čekají miminko, bychom totiž měly pomáhat. Pán byl moc rád a hezky mi poděkoval.

Autobus se začínal rychle plnit, jezdily děti ze školy domů a my viděly spoustu věcí, které by se správně dělat neměly. Některé vám schválně řeknu.

Neměli bychom se nahlas bavit, telefonovat nebo se smát. Ostatní by to mohlo rušit a obtěžovat.

O tom, kam patří batohy, jsme si již povídali. Nejen, že překáží ostatním, ale… mohlo by se stát, že nám z batohu nějaký zloděj něco vytáhne a my si toho ani nevšimneme.

Za jízdy bychom si neměli povídat z řidičem. Nejen, že ho rušíme a on se nemůže soustředit na jízdu, ale také bychom mu mohli překážet ve výhledu.

Naštěstí děti v autobuse nezapomněly na pravidlo, pustit sednout staršího. Tento pán to opravdu potřeboval.

Jíst ani pít by se v autobuse nemělo! Vzpomeňte si vždy na mého dědu J  Ale řidičů se jinak nebojte, budete-li mít nějaký problém, nebo pokud v autobuse dojde k nějaké nehodě, zajděte za ním a vše mu řekněte.

Vystupování

Bylo tu již tak plno, že jsme se těšily na to, až vystoupíme. Pomalu se tu nedalo dýchat a lidé na sebe byli namačkaní. Už jsme si cestu tak neužívaly. Snažily jsme se dostat ke dveřím, kterými se vystupuje, abychom nemusely vyskakovat na poslední chvíli.

Zastávky jsme dobře znaly, ale i kdybychom si nebyly jisté, cestu jsme mohly sledovat na obrazovce za řidičem. A pokud by to byla zastávka na znamení, pak bychom použily to pěkné červené tlačítko hned vedle dveří.

Byly jsme na naší zastávce, podařilo se nám pohodlně vystoupit díky tomu, že tu vystupovala i většina cestujících. Málem jsme tam ale zapomněly koloběžku. Radši si vždy zkontrolujte, jestli máte všechny své věci.

Byly jsme rády, že se můžeme nadechnout čerstvého vzduchu. Dojeli jsme bezpečně do našeho cíle.  A kam jsme se tak těšily? No přeci na hřiště J

Mějte se všichni fajn, cestujte bezpečně a ohleduplně a zase někdy na viděnou.
Vaše Emička.

Více o bezpečnosti v MHD se dozvíte v kapitole Animovaná dopravní výchova >>.